Učit jsem chtěla už od mala – hrála jsem si na školu se svými plyšáky a role učitelky mě tehdy nadchla natolik, že mě drží dodnes. Studuji pedagogickou střední školu a práce s lidmi mě opravdu baví. Největší radost mám z toho, když mohu někoho naučit něco nového, pomoci mu rozvíjet znalosti a zároveň posilovat jeho sebevědomí. Vidět pokroky studentů je pro mě tou největší motivací.

Motivaci čerpám hlavně z lidí kolem sebe – rodiny a kamarádů – a když potřebuji restart, dopřeji si odpočinek (spánek, koníčky), po kterém se znovu pustím do plánování.

Nikdy není ani příliš brzy, ani příliš pozdě s angličtinou začít. Každý někde začínal a dělat chyby je naprosto přirozené. Spousta lidí má pocit, že jejich angličtina musí být perfektní, aby se dokázali domluvit, ale v praxi to tak vůbec není. Většina lidí nemluví dokonale spisovně, a i mně se v zahraničí často daří domluvit lépe s přirozenou, „nespisovnou“ angličtinou. Nejdůležitější je nebát se mluvit a udělat první krok.

Chtěla bych, aby si z mých hodin odnášeli větší sebevědomí, chuť se dál učit a dobrý pocit z toho, že se v angličtině skutečně zlepšují.

Představuji si hodinu, která je vždy přizpůsobená konkrétnímu žákovi a jeho potřebám. Základem by byla přirozená konverzace, ať už o tématech, která jsou žákovi blízká, nebo o kultuře anglicky mluvících zemí. Hodinu bych doplňovala o hry, videa a různá interaktivní cvičení, aby byla pestrá a zábavná. Důležité pro mě je, aby se student cítil uvolněně, nebál se mluvit a měl pocit, že ho hodina baví a že se v angličtině posouvá dál.