Často se studenti potýkají s tím, že se stydí mluvit, protože se bojí, že řeknou něco špatně. Ale pravda je, že i v rodném jazyce občas uděláme chybu – a vůbec si z toho nic neděláme. Vždycky jim říkám, že je to jako u malého dítěte: když se učí chodit, taky mu to nejde hned. A nikdo mu přece neřekne, že zůstane navždy ležet. Zkouší to znovu a znovu – a jednoho dne prostě vstane a jde. Stejné je to i s mluvením – možná to půjde až na dvacátý pokus, nebo klidně až na padesátý, ale jednou to vyjde.

Sebevědomí, aby se nestyděli promluvit, ale prostě si stoupli a hovořili. A to, že udělají chybičku, si nikdo ani nevšimne.

Jdu si zacvičit, podívám se na ostatní lidi a řeknu si, musím být lepší.

Neboj se, nikdo ti hlavu neutrhne. Hlavně to děláš sám pro sebe – vykašli se na ostatní.

Ve volném čase se zajímám o celkové dění – sleduji politickou scénu i sportovní novinky. Ráda se bavím s lidmi o různých tématech, o tom, co je trápí nebo co jim dělá radost. Díky tomu mám široký rozhled, a to považuji při výuce za velké plus – čerpám totiž ze samotného dění života.